Biologie vděčnosti

Vděčnost, jako koncept přesahuje kultury a zahrnuje generace. Je to víc než zdvořilé gesto nebo letmý pocit; je to základní lidská zkušenost, která je spojena s naším blahobytem, ​​vyzařováním a kreativitou. A přesto máme tendenci považovat vděčnost za příčinu takového blahobytu, i když je ve skutečnosti výsledkem hlubokého léčení. Jinými slovy, nemůžeš být autentická nebo opravdu vděčná, dokud nezhojíš části sebe, které rozdělují realitu na pěkné malé kousky dobrého a špatného, ​​ať tím něco získáš nebo ne. 

Stejně jako všechno ostatní závisí rozdíl v našem vnímání reality na tom, jak to, co prožíváme a vyjadřujeme jako vděčnost, a konkrétně, odkud ta vděčnost pochází – z limbického systému jako hledání odměny nebo z prefrontálního kortexu jako integrace.

Vděčnost: Protože nebo navzdory? 

Představ si tradiční učení o vděčnosti.  Budeš vyzvána, abys spočítala svá požehnání a byla vděčná za všechny věci, které máš. 

Zastav se na chvíli a zvaž toto: v porovnání s čím?

Dobře,
* ostatní, kteří mají méně nebo nic
* sama, když jsi měla méně nebo nic
* sama, pokud jsi měla méně nebo nic

sebou na místě ostatních, kterým možná ani nezáleží na tom, aby měli to, čeho si ceníš

Naše každodenní praxe vděčnosti tedy silně spoléhá na princip nedostatku a srovnání s někým, kdo má méně (doslova nebo hypoteticky).

To by nebyl problém, kdybychom byli stejně vděční za to, co nemáme, za to, co nikdy mít nebudeme, a za to, co jsme měli a ztratili.

Než se na to hned vrhneš a řekneš, že jsi vděčná za to, co jsi ztratila, zastav se a zvaž také toto: jsem vděčná z místa hierarchie nebo vyrovnanosti?

Hierarchie je místo, kde umístíme druhého (osobu, místo, věc nebo situaci) nad nebo pod sebe. Vyrovnanost zahrnuje a přesahuje jinakost.

Hierarchie je věc limbického systému. Vyrovnanost je záležitostí prefrontálního kortexu.

Vděčnost může pocházet jak z limbického systému, tak z prefrontálního kortexu, ale ta pocházející z dualistického myšlení limbického systému má kořeny ve strachu a nejistotě, zatímco ta pocházející z prefrontálního kortexu je založena na vyšším porozumění a přijetí.

Ano, samozřejmě, vděčnost jakéhokoli druhu povede k míru a pohodě. Je lepší být vděčný než naopak. Pokud je však svoboda to, co hledáme, vděčnost vycházející z nižšího mozku se musí vyvinout do vyššího porozumění a být tam integrována.

Podívejme se na biologii vděčnosti vycházející ze dvou aspektů nervového systému.

Emoční vděčnost vycházející z limbického systému

Limbický systém, často označovaný jako emoční mozek, zahrnuje struktury jako je amygdala a hipokampus. Tato oblast hraje klíčovou roli při zpracovávání emocí a vytváření emocionálních vzpomínek.

Vděčnost pocházející z limbického systému je především emocionální reakcí. Často to zahrnuje spontánní a instinktivní pocit vděčnosti nebo uznání za něco, co dostáváme, co nám skýtá uznání na mnoha úrovních. Cítíme se viděni a uznáváni. Jako dar, který vyplňuje náš přirozený pocit nedostatku. Ocenění, které zažíváme, je lahodné, rychlé a automatické, protože díky němu máme ze sebe konečně dobrý pocit. Avšak takto reakce neobsahuje mnoho vědomé vnitřní práce. 

Tento typ vděčnosti je úzce spojen se systémem odměn, řízeným neurotransmiterem dopaminem. Když se setkáme s něčím, co nás odmění nebo utvrdí v našem vlastním pocitu sama sebe, náš mozek uvolňuje dopamin, vytváří pocit požitku a posiluje až instinktivní reakci spojenou s touto odměnou. Pokud nám vděčnost vůči druhému člověku, který se k nám chová dobře, přináší více darů ve formě uznání a dobrého pocitu ze sebe sama, budeme v této činnosti pokračovat.

A co je nejdůležitější, vděčnost pramenící z limbického systému nás udržuje v bezpečí a vytváří cestičky, na kterých bezpečí neustále vyhledáváme. Vděčnost v tomto smyslu aktivuje stejné nervové dráhy jako jiné odměňující prožitky a spouští uvolňování dopaminu.

Vděčnost nižšího řádu je úzce spjata se systémem odměn, řízeným neurotransmiterem dopaminem.

Kognitivní vděčnost vycházející z prefrontálního kortexu

Vděčnost vycházející z prefrontálního kortexu zahrnuje více kognitivního zpracování a vědomé reflexe. Tento typ vděčnosti je spojen s úmyslnými myšlenkami a úvahami o tom, za co je člověk vděčný, a také s vědomým oceněním.

Prefrontální kortex se podílí na kognitivních funkcích vyššího řádu, včetně rozhodování, uvažování a regulace emocí.

Prefrontální kortex nám umožňuje vědomě regulovat emoce  a chování. Vděčnost, která vychází z tohoto kognitivního zpracování, má tendenci zahrnovat zaměření se na holistické aspekty života, a to i při absenci bezprostředních vnějších podnětů vyvolávajících tuto emoci.

Tento typ vděčnosti vychází ze změny pohledu na potřebu uznání a vyžaduje hluboké uzdravení ze závislosti na dopaminu, který způsobuje náš dobrý pocit.

Tento typ vděčnosti vyžaduje hlubokou práci.

Dokážeš být vděčná za ponížení? Zradu? Těžkou ztrátu? Neřešitelnou nejistotu?

Jak můžeš být vděčná za obrovské trhliny a zející díry uvnitř tvé bytosti, které vás nenechají nikde bezpečně přistát? Dokážeš být vděčná uprostřed chaosu?

Jde to… když se vyléčíš z emocionálních komplexů studu, vzteku, smutku a hrdosti.

Stud, vztek, smutek a hrdost

Stud: Stud je těžká emoce, která vyvstává z přijetí všudypřítomné viny za vše, co se nám děje. Na rozdíl od viny, která je spojena s konkrétními okolnostmi, stud bývá pociťován jako hluboký pocit nepatřičnosti. Namísto „mýlil jsem se v tom, co jsem udělal“, takto to říká vina, je příběh studu:      ”Se mnou je něco špatně“. Zatímco vina je o činu, stud je o bytí. Cítíš se nedostatečná a malá, ne kvůli nějaké konkrétní věci, kterou jsi udělala, ale díky tomu, kdo jsi. Pokud je v tobě stud silně zakořeněný, promítá se na venek jako obviňování. V začarovaném kruhu se k nám vina vrací od ostatních a přidává další vrstvy do příběhu studu. 

Zatímco vina je o činu, stud je o bytí.

Vezmi si příklad z rozpadu vztahu. Počáteční šok ze ztráty se může v tobě zakotvit jako stud, vina a obviňování.

I když tě stud může udržovat v apatii, když se začneš přesouvat do léčení, může být také těkavý a projevovat se jako vztek.

Vztek: Vztek obvykle vzniká z pocitu nespravedlnosti nebo pocitu křivdy. V sekvenci rozpouštění může stud, který je ztuhlou masou energie, začít proudit jako vztek. I když je vztek obvykle považován za destruktivní a negativní, je často známkou léčení, kdy zmrzlá energie studu začíná tát a proudit směrem k integraci. Jeho energii lze využít ke smysluplné změně, a co je nejdůležitější, ke zkoumání našeho ustrnutí a stagnace. Novost této proudící energie se může stát palivem pro kreativitu, oddělování starých a nesloužících vzorců, vytváření nových návyků a vdechování svěží energie do našich životů.

S roztáváním studu můžeš pociťovat důsledky ztráty až v tvých kostech. Stud z odmítnutí nebo odhození se přetahuje se vztekem z ukřivdění. Zatímco stud tě přitahuje k tomu, aby ses cítila špatná, hněv začíná tříštit náš primární pocit špatnosti v pouhé jednotlivé nesprávné nebo chybné činy.

To je důležitý krok v léčení. Bytí je plošné a všeprostupující,  zatímco jednání je omezené na jednotky.

Vztek nabízí záblesk sebeúcty v chaosu ztráty.

Když vztek pomine, ustoupí smutku.

Vztek nabízí záblesk sebeúcty v chaosu ztráty.

Smutek: Smutek, jakkoli je těžký, je krokem správným směrem – protože truchlit je možné pouze tehdy, když je srdce otevřené. Zatímco stud nám odepřel všechny možnosti uzdravení, smutek přiznává ztrátu z místa sebeúcty katalyzované vztekem. V zármutku máme schopnost stát stranou od ztráty a zkoumat její význam pro náš život a pocit sebe sama.

Smutek je klíčem k důležitému aspektu léčení – lásce. Nemůžeme truchlit nad tím, co nemilujeme. Pokud lze zármutek nasměrovat do pohledu na lásku, která ho pohání, můžeme se hojit piky.

Zatímco sebeúcta podněcovaná vztekem a smutkem je velmi potřebnou fází dosažení radikální vděčnosti, může to vyžadovat mnoho zvratů, jako je přeměna v hrdost.

Pokud lze zármutek nasměrovat do pohledu na lásku, která ho pohání, můžeme se hojit do hloubky.

Hrdost: Hrdost je ošidná věc. Hranice mezi stoupnutím si do své síly a arogancí je tak tenká, že ji překročí téměř každý! Vztek přeskupuje náš pocit sebe sama ze spodní části hierarchie nahoru. Zatímco stud nás staví na dno, hrdost obrací pozici. Stavíš se výš, aby ses cítila lépe.

Zde jakákoliv vděčnost, kterou cítíš za každého, kdo podporuje toto hierarchické přeskupení, není opravdová vůči vnímání sama sebe a je založena na aroganci. Není to skutečné, protože stále hledáme potvrzení sebeobrazu.

Zatímco stud nás staví na dno, hrdost obrací pozici. Stavíme se výš, abychom se cítili lépe.

Pokud se však rozhodneš pokračovat v léčebném procesu, hrdost ustoupí autentickému ocenění tvého růstu, které začneš vyzařovat jako vděčnost.

I když zde diskutujeme pouze o čtyřech emocích lineárním způsobem, tento proces není jednoduchý. Může se objevit mnoho dalších emocí a můžeme přejít od studu k hrdosti, od vzteku ke studu a tak dále. Je to zcela nelineární (a chaotický) proces!

Významným odrazovým můstkem k radikální vděčnosti je však odvaha.

Odvaha se mýlit a být považována za mýlení hodnou  

Skok k odvaze nastává, když dospějeme ke skutečné vnitřní síle, která zahrnuje převzetí naší moci a rozlišení odpovědnosti.

Rozlišit odpovědnost je v teorii jednoduché a v praxi obtížné – jde o rozlišení toho, kdo nebo co je odpovědné za vše, co vzniká v naší sféře vlivu.

Jsem zodpovědná za to, jak se cítím, co si myslím a co dělám.

NEJSEM odpovědná za to, jak se cítítš, co si myslíš (o čemkoli, včetně mě) a co děláš.

Pokud mi přijde do cesty to, co děláš, stále budu zodpovědná za svou volbu v reakci na tvoji energii.

Jestli mě můžeš přimět k něčemu, to znamená, že mi velíš.

Mám naprostou svobodu myslet a cítit si, co chci, bez ohledu na to, co si myslíš, cítíš nebo děláš.

V souladu s tím máš naprostou svobodu myslet a cítit si, co chceš – dokonce i o mně.

Když vstoupíš do říše odvahy, budeš v pohodě s tím, co si o nás ostatní myslí. Stud, vztek, smutek a hrdost jsou hry, do kterých se zapojuješ s ostatními ve snaze zmanipulovat jejich pohled na nás.

Jinými slovy, udržuji si nějaký sebeobraz a snažím se ho udržet nejen pro ostatní, ale snažím se i „napravit“ vaše „chybné“ názory, které o mně máte,… fuj, TOLIK mé energie jde na udržení obrazu toho, jak by mě měli ostatní vnímat!

Odvahou si bereš zpět svoji sílu. Můžeš si o mně myslet, co chceš, a vytvořit si o mně, jaký obrázek chceš. Není to pro mě žádný rozdíl. Navíc to děláš tak jako tak!

Dosažení odvahy umožňuje uvědomění si, že moje životní cesta je o mně a přebírám zodpovědnost za svou cestu, včetně všech špatných odboček, neúspěchů a zlomených srdcí.

Vaše životní cesta, včetně vašeho úsudku o mně, je o vás, ať už za ni převezmete odpovědnost nebo ne.

Dovolit druhým, aby vás nesprávně soudili, je ten největší akt odvahy… a svobody.

Dovolit druhým, aby vás nesprávně soudili, je ten největší akt odvahy… a svobody.

Radikální vděčnost je přirozeným výsledkem dosažení odvahy tím, že se propracujete temnými, špinavými územími studu, vzteku, smutku a hrdosti.

Tato vděčnost není založena na odměně. Je to naopak – dochází k němu i přes ztrátu mechanismu odměny. Dalo by se říci, že odměnou zde přichází ztráta potřeby udržovat nějaký image.

Vděčnost vyššího řádu zahrnuje všechny strašné věci, které se nám dějí, včetně darů, které nám přicházejí do cesty. Skutečným darem cesty k radikální vděčnosti je to, že se můžeme dívat na celý svůj život s fascinací a úžasem.

Lze praktikovat radikální vděčnost?

Určitě.

Když uvažuješ o vděčnosti, nezastavuješ se u všech dobrých a pozitivních věcí ve tvém životě. Shromáždi všechny výzvy, negativitu, zlomené srdce, nástrahy, chyby, ztráty a odmítnutí. Prozkoumej každou část jako dokonale vybroušený diamant a uvidíš, jak každý přispěl k tvému uzdravení. Pokud máš pocit, že se něco stát nemělo, je čas zapracovat na myšlení vyššího řádu prostřednictvím vědomého sebedotazování.

Základním krokem k úspěšnému sebedotazování je vědět, jak přetnout svůj proud myšlenek.

Napsala: Saundaryambika (dr.Kavitha Chinnayian ze Svatantra Institute) 
www.svatantra.institute
Přeložila: Marie Meera Karanath