Cítíš se často zodpovědná za utrpení ostatních?

Místo abys svému dítěti dokázala v těžké situaci pomoct, tak voláš radši manžela nebo babičku, a nevíš si rady?

Dokáží tě určité situace emočně rozladit nebo dokonce rozpálit do běla? Zpětně si uvědomíš, že to jsou neustále opakující se situace, ale ty nevíš, jak z bludného kruhu ven?

Mám tady teď někoho v ášramu jako hosta, který měl dříve hodně co dočinění s dětmi a jejich zdravím.

Lehla jsem s chřipkou a tento navenek naprosto milý pán (i jsem přesvědčená, že i on sám chce konat dobro) klepe v pravidelných intervalech na dveře a s lítostí v obličeji se mě ptá, jak se mám a jestli mi je lépe. Avšak jediné co potřebuji, je klid, teplé jídlo a pití. Důležité je si uvědomit, že nemoc nemusí znamenat utrpení.

Ale jak jsem k tomuto uvědomění přišla? Opět přes Indii. Sama sebe jsem se ptala, proč když jsem v Indii nemocná necítím se jako oběť, ale naopak si stoupám do své síly.

Uvědomila jsem si to tím, že mě nikdo nelitoval a tedy že jsem zodpovědná pouze sama za sebe. To bylo panečku uvědomění! Tím, že někoho litujeme, mu nepomáháme. Ba naopak! Bereme mu/jí jeho/její sílu. A ještě se u toho kasáme, jakou jsme spásou pro svět nebo se vnitřně sžíráme utrpením druhých nebo situací ve světě.

To však neznamená, že se o toho druhého nestaráme. Když jednáme ze soucitu a ne z lítosti, tak přesně víme jak a kdy jednat, aby to přispělo k vyřešení problému a netaháme do situace naše vlastní emoce a jejich projekci do druhých lidí.

Rozeznání lítosti od soucitu mi přijde jedním ze základních vnitřních kompasů vztahování se sama k sobě a okolnímu světu.

K tomuto tématu napsala budhistická mniška Pema Chödrön:

„Idiotský soucit je skvělý výraz, který poprvé použil Trungpa Rinpočhe. Odkazuje na něco, co všichni hodně děláme a nazýváme to soucit. V některých kontextech (především závislostí) se tomu říká „umožňování“ (angl. allowing). Je to obecná tendence dávat lidem to, co chtějí, protože nemůžete snést, když je vidíte trpět. Trpí proto, že nedostali to, co chtěli. Pravda je, že jim tak nedáváte to, co skutečně potřebují. Snažíte se zbavit svého pocitu, že nesnesete, když je vidíte trpět. Jinými slovy, děláte to pro sebe. Opravdu to neděláte pro ně.

Když tuto dynamiku pochopíte, pomůže vám to začít nastavovat dobré hranice. Možná budete souhlasit s tím, že není soucitné, abyste někomu dovolili být násilný – vůči vám, nebo někomu jinému. Není soucitné mu dovolit, aby svou agresi živil a projevoval vůči druhým. Když jim nastavíte hranici, budou samozřejmě naštvaní. A bude pro vás docela těžké skutečně z dané situace odejít. A přece je to ta nejvíce soucitná věc.

Je to soucitná věc, kterou musíte udělat sami pro sebe, protože jste součástí té dynamiky. Dříve jste vždy zůstali. Takže teď uděláte něco, co může být děsivé, zdánlivě neopodstatněné a především jiné než dosud. Ale je to soucitná věc, kterou musíte udělat pro sebe, místo toho, abyste zůstali v ponižujícím, destruktivním a zneužívajícím vztahu.

A je to ta nejsoucitnější věc, kterou můžete udělat i pro toho druhého. Určitě vám za to nepoděkují a rozhodně nebudou rádi. Budou procházet svým vlastním náročným procesem. Ale pokud existuje nějaká šance, že se probudí nebo začnou pracovat na své části problému, zraňujícím a zneužívajícím chování, pak je to jediná šance – nastavit hranici a odejít z toho.“