Nechci, aby mi někdo zase lezl do baráku

Tohle byla moje úplně první myšlenka, když se mi ozvala jedna Italka, že by chtěla změnit svůj život a přijet k nám na šest měsíců.

Šest měsíců? U nás doma?

Ještě jsem ani nestihla tuhle představu pořádně zpracovat a už přišel další návrh. Od dalšího člověka. Se stejným záměrem. A opět na šest měsíců.

A já si najednou uvědomila, že se ve mně něco děje.

Nejdřív samozřejmě odpor. Vždyť já už si tohle jednou vybojovala!

Před lety jsem si u svého manžela prosadila, aby studenti jógy měli do domu samostatný vchod. Aby nám nechodili přes obývák. Abychom měli svůj prostor, svoje soukromí a nemuseli neustále žít v režimu, kdy se u nás někdo objevuje a zase odchází.

Zpětně vůbec nechápu, jak jsem v tom mohla žít předtím. Možná mi to tehdy připadalo jako součást toho úžasného indického stylu života. Všichni spolu, dveře otevřené, život se odehrává všude a pořád.

Možná jsem si dokonce myslela, že právě takhle vypadá otevřenost, duchovní život a schopnost přijímat věci takové, jaké jsou.

Jenže já jsem potřebovala svůj prostor. A tak jsem si ho vytvořila.

A bylo to dobře.

Hranice nejsou špatně. Soukromí není sobectví. A duchovní život neznamená, že se musíš vzdát všeho, co je ti příjemné.

Jenže teď se děje něco zvláštního.

Najednou cítím, že se ve mně otevírá další prostor. Jako by praskla nějaká skořápka toho, jak si myslím, že mají věci vypadat.

Další vrstva.

A možná poprvé vidím, že to, co jsem si před lety potřebovala vybojovat, nemusím dnes za každou cenu bránit úplně stejným způsobem.

Ne proto, že by moje hranice přestaly být důležité. Ale proto, že se změnilo něco ve mně.

Možná mám dnes větší kapacitu svého nervového systému. Možná lépe poznám, co je pro mě v pořádku a co už ne. Možná už nepotřebuji střežit každé zákoutí svého pohodlí, abych se cítila bezpečně.

A možná taky začínám chápat, že bezpečí a pohodlí nejsou totéž.

Pohodlí znamená, že věci zůstávají tak, jak je znám. Že se nic moc nemění. Že mě nic nepřekvapí a nikdo mi nenaruší můj zaběhnutý způsob života.

Bezpečí je něco jiného.

Je to pocit, že i když se věci změní, já se v tom neztratím. Že dokážu reagovat. Že můžu říct ano, ale taky ne. Že nemusím všechno kontrolovat, abych věděla, že se o sebe dokážu postarat.

A to je pro mě úplně nový pocit svobody.

Otevírat se něčemu, čemu jsem se ještě před chvílí bránila. Nevědět přesně, jak to bude vypadat. Nechat do svého života vstoupit něco nového, aniž bych měla předem připravený celý scénář.

A přitom se necítit ohrožená.

Neznamená to, že automaticky řeknu oběma ano. Ani že si přestanu chránit svůj domov. Pořád můžu rozhodnout, že něco nechci. Rozdíl je v tom, že už nemusím odmítat jen proto, že se bojím, co by změna mohla přinést.

A najednou vidím, jak jednoduše se to může dít.

Stačí trochu povolit sevření.

Slevit ze svého vytvořeného pocitu pohodlí. Připustit, že něco může být jinak, než jsem si představovala. Přestat lpět na své představě, že právě můj způsob je ten správný.

A jen důvěřovat.

To slovo „jen“ je samozřejmě trochu zákeřné. Protože důvěřovat někdy znamená pustit se něčeho, co jsme si dlouho a pracně budovali. A nemusí to být vůbec jednoduché.

Ale možná nemusíme všechno pouštět najednou.

Možná stačí občas nechat pootevřené dveře tam, kde jsme je dosud drželi pevně zavřené.

A podívat se, co se stane.

Možná zjistíme, že jsme si svůj malý, bezpečný svět vybudovaly tak pečlivě, až jsme zapomněly, že za jeho hranicemi je ještě spousta života.

Že nemusíme zůstávat uvnitř jen proto, že tam všechno známe.

A že můžeme roztáhnout křídla, aniž bychom přišly o svoje kořeny.

Nevím ještě, co z těch dvou nabídek nakonec vznikne. Ale už teď cítím, že se ve mně něco posunulo.

A možná právě tohle je pro mě skutečná svoboda.

Ne mít všechno podle svého.

Ale vědět, že i když všechno podle mého nebude, pořád můžu být v pořádku.

A co ty?

Máš ve svém životě něco, čemu ses dlouho a za každou cenu bránila? Něco, o čem jsi byla přesvědčená, že to nikdy nechceš, a co se nakonec ukázalo jako skvělá zkušenost?

Nebo jsi někdy zjistila, že to, co sis tak úzkostlivě chránila, už vlastně nepotřebuješ chránit tak pevně jako dřív?

Někdy stačí položit tu správnou otázku nahlas. A nechat si na ni odpovědět někým, kdo se na tvou situaci dívá z jiného úhlu.

Právě k tomu vznikl můj Audio kruh pro ženy. Mám ho ze všeho, co dělám, nejradši, a teď ho otevírám zdarma.