Indie mě naučila žít

Indie mě naučila přizpůsobivosti: když vypnou proud a ty zrovna děláš něco na internetu, tak to přerušíš a jdeš přerovnávat dokumenty a papíry, na které při běžném provozu není čas.

Indie mě naučila nadčasí: když se domluvíš na opravě elektrického vedení a elektrikář nejenom že nepřijde ve smluvenou dobu, ale nepřijde vůbec a 3 měsíce se ho snažíš uhnat. Pak se oddáš přirozenému běhu věcí a vznikne z toho ten nejlepší vtip ( Nejúčinnější odstraňovač ega je elektrikář.) 😀

Indie mě naučila neočekávat: jdeš na úřad a máš s sebou všechny potřebné dokumenty se všemi kopiemi a úředník tě pošle na jiné místo k agentovi an agent tě pošle zpátky k úředníkovi. Tato hra probíhá přibližně 3 měsíce, až se dostaví konečný výsledek, který stejně neodhadneš. Bez očekávání a lpění na výsledku se celý proces stává hravým a plným nečekaných obratů a překvapení.

Indie mě naučila vděčnosti: když se vám jednou něco povede na čas a tak, jak jsem to plánovala, je to důvod k oslavě a poděkování za tyto vzácné dary.

Indie mě naučila nestrannosti: každý den se setkávám s tolika lidmi různých kvalit a vlastností, proto je dobré setrvávat a vztahovat se k nim z pozice vnitřní neutrality pro ochranu vlastní psychické soudnosti.

Indie mě naučila štědrosti a službě v zájmu celku: v paměti mi utkvělo první setkání s indickou kulturou a Indy. Už je to 20 let, co jsem studovala na univerzitě v Německu. V rámci letní školy k nám přijížděli studenti z Goethe Institutu v Mumbai. Ja jsem je měla na starosti. Pamatuji si situaci, kdy jsem jedné studentce pochválila její indické náušnice.

V tom momentě je sundala a říká: „Jsou tvoje, když se ti tak líbí!“

Tenkrát mi to vyrazilo dech, jelikož jsem byla zvyklá na chování egocentrické západní společnosti, která se orientuje především na vlastní užitek.

Od té doby se snažím nejenom brát, ale také dávat. Především, když se mi nechce, tak přesto jít a pomoci. Nejlépe, když si toho nikdo nevšimne, aby se mysl nechytla do pasti dělat to jen za odměnu. 😉

Mým zatím posledním a největším poznáním je absolutní důvěra ve vyšší řád a schopnost oběti pro vyšší dobro: naše dcera začala od června studovat v tradiční indické škole Gurukulam, kde se kromě normálních osnov vyučují i tradiční nauky jako Sanskrit, chanting, Bhagavad Gita, jóga, klasický zpěv Sangíta a tanec Bharatanatyam, Kalaripayittu – nejstarší bojové umění na světě atd.

Gayatri bylo v říjnu 11 let. Jenom pro upřesnění. Škola je v jiném indickém státě Karnátaka vzdáleném 700km od našeho domova.

Už nějakou dobu jsme s manželem věděli, že její osobnost se na takové studium hodí a ona sama se chtěla učit Sanskrit.

Rodina v Indii byla z našeho rozhodnutí rozpolcená.

Rodina v Česku naše rozhodnutí odmítá a můj tatínek si dodnes myslí, že z toho bude mít trauma.

Začátky nebyly lehké, tak jak to většinou bývá. Musela se naučit místní řeč Kannada, aby se domluvila se spolužáky. Někteří toho využili a šikanovali ji. Pak přišla chřipka s vysokými  horečkami, která trvala 2 týdny. Přes všechny peripetie jsme ji podporovali. Všechno odložili, když bylo potřeba a jezdili za ní.

Trénovala jsem se v odevzdávání a bezmezně důvěře v to, že jsme pro ni udělali to nejlepší a že to bude dobré. Když mě někdy přepadla doma bezmoc, že je tam Gayatri sama a nemocná tak daleko od domova, recitovala jsem mé oblíbené mantry a modlila se k déví. Nedávno jsem četla citát: když je ti těžko, ber to jako nejlepší příležitost k modlitbě. Takhle přesně jsem to měla.

Dceru můžeme navštěvovat jednou za měsíc a volat nám může jednou za týden v sobotu na 10 minut. Právě včera sobota byla a já už jsem čekala nervózně u telefonu, jestli zavolá a nebude jí dobře nebo nám řekne, že chce jet domů.

A pak přišla ta věta: „Mamí, a můžu tady být i příští rok? Jenom abych si tady nechala nějaké svoje věci, až teď pojedu na prázdniny!“

Co ti budu povídat! Doslova mi spadla brada, ale samozřejmě jsem to na sobě nedala znát a v klidu odpověděla: „Pokud to chceš, tak jasně, že můžeš!“

Dnes ráno mě zaplavila obrovská vděčnost a pokora a tak si teď v ášramu zajdu do chrámu zamantrovat a vyjádřit díky za to, že ji mám.

Tu Indii, matku, která mě naučila žít.

Děkuji.

Pokud tě život v Indii zajímá a chceš se něm dozvědět víc, přijmi moje pozvání prožít jedinečný den a setkat se se mnou naživo. Vidět se můžeme 11. července 2025 v Bohulíbí u Prahy. Více informací o dni plném jógy, recitací manter a bytí pospolu v otevřenosti a pravdě najdeš TADY >>>.